Kupní síla tu je. Kdo tvrdí, že ne, mýlí se. Poprvé si nás našlo 500 lidí. Po 5 letech za námi přišlo téměř 10 tisíc návštěvníků, říká spoluzakladatel populárních Tatrhů Jiří Ibl v 5. speciálním díle podcastu Hlavou, srdcem a rukama.
Začínali před pěti lety v Resslově parku v Liberci, kam za nimi dorazilo zhruba 500 lidí. Při těch zatím posledních, které se konaly letos v květnu, si čím dál více populární Tatrhy nenechalo ujít už téměř 10 tisíc návštěvníků. Pokaždé se přitom konají na jiném místě a největší reklamu jim dělají sami prodejci a také návštěvníci obyčejnou „šeptandou“. Jak vlastně a proč vůbec vznikl nápad začít pořádat putovní městské trhy, které za dobu své existence nabídly veřejnosti kolem šesti stovek obchodníků, řemeslníků, umělců a jiných prodejců, za nimiž se vydalo už přes 25 tisíc návštěvníků? Nejen o tom je aktuální speciální díl podcastu Hlavou, srdcem a rukama, ve kterém jsme jako hosta přivítali Jiřího Ibla, který spolu s ženou Veronikou před lety Tatrhy nejen vymyslel, ale dodnes je spolu s několika dalšími přáteli rozvíjí a nechává svobodně růst.
Inspirace z Berlína naroubovaná na domácí prostředí
„Chtěli jsme vytvořit komunitu a to se povedlo. Hodně mě ovlivnil Berlín, kde jsem objevil bleší trh. Prostředí hodně podivné, dokonce špinavé. Ale s neuvěřitelně skvělou atmosférou. Tehdy jsem si říkal, pojďme to dělat podobně. Bez velkých a drahých produkcí. Nikdo z nás to nedělá pro výdělek a jako hlavní zaměstnání. A po těch letech už víme, že to ani nechceme. Rostli jsme dostatečně pomalu a stále se to děje. A to je na tom to kouzelné. Osobně věřím ve vytváření prostoru. Nechceme lidem, kteří k nám přijedou prodávat nebo se bavit a nakupovat, vytvářet zbytečná omezení a bariéry. Jistě, do jisté míry je to riziko, ale já prostě věřím tomu, že když tomu přizpůsobíme obsah a nabídku, tak to lidé přijmou. A to se nám zatím daří. Naší výhodou je, že se necyklíme. Pokaždé si dáme nějakou novou výzvu a návštěvníky to těší,“ vysvětluje spoluzakladatel prvních putovních městských trhů v Libereckém kraji Jiří Ibl.
Jako člověk, který se řadu let profesně pohybuje především v digitálním světě, tvorbě aplikací, ale i online obchodování a marketingu, je přesvědčený, že proměnit „analogové“ Tatrhy i na digitální, je prakticky nemožné. Respektive, prý by to šlo, ale bylo by to natolik náročné, a sebralo spoustu času, energie a investic, že ho to spíše odrazuje.
Jsme prostě jiní
Po letech organizování je stále více rád, že se jim povedlo zachovat formát putovních trhů takový, jakým je od začátku. Tedy maximálně svobodný, otevřený, inspirativní a zároveň „nevyzpytatelný“.
„Jsme prostě jiní. Třeba v tom, že návštěvníci každého dalšího pokračování často i několik dní před konáním akce, netuší, kam tu naši putovní tržnici přesuneme tentokrát. Přestože je to náročné, rádi bychom u toho zůstali. Vyzkoušeli jsme si krátce i model, kdy jsme prodejce a tvůrce svolali na jedno místo. Dokonce jsme chvíli uvažovali i o tom, že by bylo fajn mít vlastní městskou tržnici, kterou lidé najdou vždy na stejné adrese. A já nikdy neříkám nikdy. Nicméně zatím stále putujeme a myslím, že nám to ještě nějaký čas určitě vydrží,“ říká spoluautor dnes stále oblíbenějších prodejních městských trhů Jiří Ibl.
Jaké plány mají Tatrhy do budoucna? A proč se zatím „neusadily“ na jednom místě, například na zmíněné městské tržnici, kde by je návštěvníci mohli nacházet pravidelně? A má cenu používat placenou reklamu na podobný typ akce, jakou jsou právě Tatrhy? I o tom je náš nový a zároveň speciální díl našeho podcastu Hlavou, srdcem a rukama. Příjemný poslech!
